|
AUTOBIOGRAFIE
Onen osudný okamžik nastal 3. dubna 1959 v Praze. To se moje maminka svíjela v porodních bolestech, asi jako tuba zubní pasty, a vymáčkla ze sebe vykuleného, uřvaného mrňouse. Účelem bylo pochopitelně vystavit mé okolí všelijakým zkouškám.
Něco, čeho moji rodiče hluboce litovali bylo, že mě naučili mluvit. Brzy zjistili, že náš všemocný Stvořitel zapomněl jeden maličký detajl na tomto exempláři. To byl pauzový knoflík. Zkrátka, když jsem začal povídat, nebyl jsem k zastavení.
Jakési první nouzové řešení byl magnetofon. Byla to vedoucí mateřské školky, co to mým rodičům navrhla. Takže jeden den jsem přišel domů a moje rodiče mě pro jednou žádali, abych povídal. To byla sranda! Z toho pak byla hora magnetofonových pásek. Výhodou bylo, že teď si moji rodiče mohli mé vyprávění zapnout i vypnout podle svých potřeb.
Brzy jsem začal zkoumat i jiné vyjadřovací možnosti. V šesti letech jsem se seznámil s psacím strojem a xylofonem. To byly moje první dva bicí nástroje. Psací stroj měl navíc tu výhodu, že si v něm člověk mohl začernit prsty tak, že byly stejně černé, jako sám psací stroj.
Od kamarádů jsem se naučil dělat všechny nebezpečné věci (například hrát si s chemikáliemi) potají. Díky tomu jsem přežil. Tím chci říct, že díky tomu mě nikdo nepřetrhl, když jsem strkal prsty do zásuvky. Navíc jsem i ušetřil mé rodiče od zbytečných nervových zhroucení. Tenkrát mě nejvíc fascinovala elektronika.
Po všech elektrických šocích jsem v roce 1968 dostal nový život. Tentokrát v bývalém západním Německu. Ale jenom půl roku později se tatínek rozhodl, že bude zachraňovat demokracii v naší rodné zemi. Jak to dopadlo, všichni víme, takže jsem v roce 1973 emigroval ještě jednou. Tentokrát do země expresivity a vůně citrónů - Itálie. Po roce intenzivního zmatkářství jsem se pak přemístil do země nevšímavců, tedy do Švédska. Ve Švédsku jsem pak měl klid na filozofování, meditaci a zpěv alikvótními tóny.
V rodině bohužel nikdo neocenil mé artistické nadání, například když jsem dělal scény, měl necenzurované poznámky a nebo nějak jinak se lidí dotknul. Takové věci mou rodinu bavily akorát za tlustým sklem televizní obrazovky. Bylo tedy jasné, že scéna byla pro mně nejbezpečnějším místem k přežití. Začal jsem vystupovat a lidé byli dotčeni v tom pozitivním slova smyslu.
Zároveň jsem i začal budovat nahrávací studio. Začalo to vlastně už v roce 1969, když maminka vzala iniciativu abych začal nahrávat. Nejprve mě to otravovalo, ale když jsem později objevil sound-on-sound-techniku, tak jsem se do toho zažral. Při druhé emigraci ovšem i moje nahrávky někam emigrovaly. Stále nevím kam.
V Itálii jsem začal nanovo. Bylo to trochu záhadou, protože nebyly ani peníze na jídlo, a přes to se v mých rukou octla nová kytara, letovačka, nově zkonstruované nahrávací zařízení a pár zachovalých nahrávek. Na jedné z nich jsem přimněl maminku, aby mi dělala zvukotechnika. Sepsal jsem instrukce podle kterých pak manévrovala ovládací panel, mezi tím, co jsem hrál. Tím vznikly první efekty.
Ale ani ve Švédsku jsem se nekoupal v penězích. První rok jsem si přivydělával u opraváře rádia a televize, abych si koupil mou první elektrofonickou kytaru. To mi bylo patnáct let. Čtyři roky později jsem měl celé studio s vlastním modelem syntetizéru, mixéru a spousty jiných přístrojů. Jak to znělo? - Poslechni si úryvek ze skladby "Ráj lásky" z kazety Duhový muž.
Na mé hudbě bylo zřetelně slyšet, že jsem byl unesen měkkými harmoniemi z doby barokní. Když pak jsem se čtrnáct let zabýval tímto bezpečným stylem, bylo na čase prozkoumat ten druhý extrém. Bubny ovšem také nebyly levné. Nouze mě tedy inspirovala k využití kuchyňského náčiní. Je to dokumentované v Kuchyňské radosti, též vydané na kazetě Duhový muž.
|
| |
