Zlobí se, když se stane něco, co si nepřejí. Jinými slovy, když cítí, že ztratili kontrolu nad situací. V hlavním důvodu k vzteku vidím frustraci. Nešťastný člověk je frustrován, když svět neodpovídá jeho představám o tom, jak by svět měl být. I když můžu souhlasit že, to či ono očekávání je zcela přiměřené, doporučuji opatrnost. Lidé, kteří očekávají, že svět bude vypadat podle jejich představ, riskují nejedno zklamání.

Očekávání je podle mně způsob, jak si vytvořit umělé bezpečí. Je to takový domeček z karet. Jiný způsob je lhát. Moc se to od sebe neliší, protože očekávat znamená nic nevědět. Stejně tak, když se lže. Existuje nějaký jiný způsob, jak vytvořit pocit bezpečí?

Bezpečně se cítíme, když vnímáme naše okolí jako bezpečné. Kdybychom ale postavili deset lidí na stejné místo, bude ho každý vnímat jinak. Jedno z toho, co ovlivňuje naše vnímání, jsou naše hodnocení o světě. To, čím se praví umělci liší od normálních lidí je, že se dokážou odpoutat od hodnocení a malují to, co vidí.

V knize "Drawing on the Right Side of the Brain - A Course in Enhancing Creativity and Artistic Confidence" (volně přeloženo: Nauč se kreslit pravou mozkovou polovinou) popisuje Betty Edwards jeden z mnoha způsobů, jak se odpoutat od hodnocení a díky tomu docílit znamenitých výsledků během velmi krátkého časového úseku. Z této knihy se naučíš kreslit portréty za pár měsíců.

Tajemství leží v tom, že když si člověk říká, že maluje nos, tak tam namaluje více méně takový ten standardní symbol nosu. Když si ale nic neříká (t.j. když nechá levou mozkovou polovinu na pokoji), tak tam namaluje kontury a stíny, které vnímá ve prostřední partii motivu.

Z této knihy vyplývá, že rozum (který spojuji s levou mozkovou polovinou) má fenomenální schopnost některé věci zkreslit. V knize Zlatovláska od Karla Jaromíra Erbena je o tom celá pohádka, Rozum a štěstí. Jedná o tom, proč se rozum štěstí vyhýbá.

Klíčem je tedy, jakým způsobem se díváme na svět. Hodnocení a kategorizování toho, co vnímáme, nám pomáhá strukturovat a vytvořit si přehled. Je to pomůcka, která nám zjednodušší všední komunikaci. Umění je ale mít uvolněný vztah k těm všem hodnotám, které světu připisujeme.

Co nás poutá, jsou emocionální reakce. Uvolněný vztah znamená cítit vnitřní klid, i když například někdo jiný hodnotí určitou situaci zcela jinak, než my. Někdo by mohl reagovat uražeností nebo frustrací a následkem toho se snažit názor druhého změnit. To ovšem vůbec není potřeba. Stačí jen zpracovat naše emocionální reakce a pokračovat cítit se šťastným.

Nebo, co by to pomohlo se snažit někomu proti jeho vůli názor vyvrátit? Ještě včera jsme o tom člověku nevěděli a mohli jsme být šťastnými. Proč s tím nepokračovat i dneska? Tím jsme nakousli Adamovo jablko. Vypozoroval jsem, že velmi mnoho lidí na světě potřebují žít v nevědomosti, aby se aspoň chvílemi mohli cítit šťastnými.

Jeden takový lepší způsob, jak být šťastným, je nic nehodnotit. Tak to dělají novorozeňátka. Na celý svět se usmívají, ať už vypadá, jak vypadá. Druhý způsob je přivítat všechny city. Dát jim své právo existovat. Jak na to?

Jako první krok bych navrhl přestat citům připisovat takové hodnoty, jako například, že smutek byl nepříjemný cit. Nebo že strach byl zakázaný.

V mé práci jako skladatel jsem si všiml, že některým posluchačům připadalo, že meditativní hudba byla smutná. Jiní, a těch je naštěstí většina, tu stejnou hudbu chválili, že je příjemná. Hádám, že ta první skupina posluchačů trpěla strachem ze smutku. Smutek tedy v sobě utlačovali a když jim moje hudba otevřela srdce, zalekli se, co to tam v tom svém srdíčku schovávali. Ostatní posluchači by mohli patřit buď k těm, co se naučili vnímat něco krásného i v klidu, nebo k těm, co přivítají krásu hudby k tomu, aby své city mohli zpracovat.

Dýchání je jedním z nejdůležitějších prvků meditace. Nejde jenom o naplnění plic vzduchem, ale o dýchání celým tělem, nebo spíš celou bytostí a duší. Některým lidem stačí si poslechnout mou hudbu a dostanou se do tohoto stavu. Jiní lidé si tento druh dýchání ještě pamatují z dětství.

Každé dítě, když se narodí, dýchá správně. Dýchá celým tělem, takže se mu hýbe břicho. To znamená, že břišní svalstvo má uvolněné. Podle doktora Stephen T. Chang se mezi břichem a hrudníkem nachází speciální nervové centrum, solar plexus.

Toto centrum bych rád nazval emocionálním mozkem, protože má prsty v našich emocionálních reakcích. Umístěno je velmi blízko vnitřních orgánů, takže s nimi má přímější komunikaci, než mozek až tam nahoře v hlavě. Není to náhodou, že většinu citů vnímáme v těle. Například strach se lokalizuje k žalůdku. Smutek u srdce.

Předpokladem ke zdravému citovému životu tedy je fungující solar plexus. Solar plexus můžeme stimulovat nejenom speciálními cviky ze vzdáleného východu, ale i víceméně jakoukoliv aktivitou, která v nás vzbouzí nadšení a příjemné pocity, počínaje zpěvem, uměleckými aktivitami, tancem, sportem a konče erotikou. Při milování tomu navíc je tak, že zároveň stimulujeme akupresurní zóny našich pohlavních orgánů, což ještě víc podporuje naše dýchání. Jiný způsob, jak stimulovat akupresurní body, je (v teplém ročním období) chodit naboso. Ale i masáž nebo láskyplné hlazení je blahodárné.

Máš-li schopnost alespoň v jedné, z výše uvedených aktivit, spontánně dýchat zhluboka, pak máš blízko i k takovému pocitu štěstí, který ti dělá společnost mezi těmito aktivitami. Popíši zde několik pomůcek na cestě k tomuto štěstí.

Citový náboj vzpomínek
Jeden takový, celkem samozřejmný, způsob je soustředit se na to, čím náš život chceme naplnit. Jsou lidé, kteří mají velké úspěchy jenom z toho, že denně dvacetkrát opakují: "Ze dne na den jsem všemi způsoby lepší a lepší." Jiný způsob, jak se soustředit na to, po čem toužíme, je rozvzpomínat se zpátky do minulosti a vybrat si některý z těch nejlepších zážitků. Když například večer jdeš spát, zkus si vzpomínku na takový zážitek přivolat a hezky si jí ještě jednou vychutnat a těšit se z toho, že ti to tenkrát bylo dopřáno. Ten, kdo se odpoutal od všech očekávání ví, že nic na světě není samozřejmné. A tak svou vzpomínku vychutnávej s pocitem vděčnosti.

Přivítání citů
Někde v hloubi naší dušičky leží ale také stopy po nepříjemných situacích. Už v dětství mi bylo praveno, že některé city nebyly vhodné cítit. Snažil jsem se tedy být hodným a tyto city zapírat. Bylo to ale nedorozumnění. Jde spíš o to, že je vhodné se vyhnout situacím, při kterých tyto city můžou vzniknout. Například nešahat na horká kamna.

Když dítě pláče, vzbouzí to v mnohých dospělých lidech nepříjemné city a tak se snaží udělat cokoliv, jen aby dítě ztichlo. Bylo by ale vhodnější, aby si dospělí uvědomili, že pláč je léčivý. Při pláči dýcháme zhluboka a přirozeným způsobem uvolňujeme city. Pláč (ne bolest) nám pomáhá se znovu cítit šťastnými. Když dospělým lidem není příjemné slyšet pláč dítěte, proč tedy nepláčou s ním? Také by se jim ulevilo!

Vlastně by dospělí měli přivítat, že jim dítě nabízí možnost, aby sami zpracovali city, které kdysi dávno v sobě zapřeli. Člověk, který své dětství zpracoval, dokáže pak být šťastným i když slyší pláč dítěte. Zbývá tedy jenom rozhodnout se všechny své city přivítat. - Ano, vím. Není to žádná legrace. Ale když opravdu chceš, tak se Ti to povede. Zkus to například pomocí sedonové metody.

The Sedona Method
Tuto metodu vyvinul Lester Levenson v roce 1973. Hale Dwoskin jí podrobně popisuje ve své knize "The Sedona Method" (ISBN 0-9717334-1-3). Základním prvkem této metody je uvolňování citů (angl. releasing):
1. Soustřeď se na tvůj problém a dovol si cítit všechny ty city, které problém v tobě právě teď vzbudí. Jedná se o city všeho druhu, tedy třeba i pocit prázdnoty nebo odporu. Důležitou pomůckou v této fázi je dýchat zhluboka.
2. Polož si jednu z následujících otázek:
Mohl(a) bych tento pocit nechat plavat?
Mohl(a) bych dovolit tomuto pocitu tu být?
Mohl(a) bych přivítat tento pocit?
Dovolené odpovědi jsou "ano" i "ne". Hlavně se vyhni přemýšlení a odpověz spontánně.
3. Nezávisle na odpovědi, pokračuj s novou formulací otázky, kterou jsi si v bodě č. 2 vybral:
Chci já? (např.: Chci já tento pocit nechat plavat?)
Odpovíš-li "ne", polož si navíc tuto otázku:
Ctěl(a) bych si raději tento pocit ponechat, nebo se od něho raději odpoutat?
4. Nezávisle jak na tyto otázky odpovíš, polož si závěrečně ještě jednu otázku:
Kdy?
Tato otázka dokáže dělat zázraky. Když se rozhodneš, že teď, tak zmíněné city také upusť.
5. Opakuj tyto body (1 - 4) tolikrát, až se cítíš volný/á od všech citů, se kterými tvůj problém byl spojen.

Touch And Breathe (TAB)
Česky: Dotek a dýchání. Je to velmi praktický a efektivní doplněk k sedonové metodě. Když se narazí na problém, že jistý pocit momentálně nejde uvolnit, dá se lehce z toho vybruslit pomocí TAB a jiných podobných technik. Věnuji jim proto několik následujících kapitol.

Konečně jsme se prokousali k hlavnímu tématu: Léčení pomocí stimulace akupresurních bodů. Na obrázku vlevo vidíme jeden z těch nejjednodušších způsobů, jak pomoci druhému uvolnit citové pouto od bolesti, napětí, křečí a smutku. Stačí takto stisknout druhému ruku a požádat ho/ji aby zhluboka dýchal(a). Ve většině případů si už po pár minutách dotyčný uleví.

Je to jedna z těch nejjednodušších verzí metody TAB. TAB se zakládá na TFT, ve které se na akupresurní body ťuká. Časem se ukázalo, že dýchání pacienta se během aplikace TFT intezifikuje. A pak se zjistilo, že hluboké dýchání vlastně je ještě důležitější, než samotné ťukání. Moje zkušenost je, že pro zázračné uvolnění může stačit i jemný dotek. Na obrázku se dotýkám dvou důležitých bodů, které popisuji v introdukci utišení bolesti.

Úplně nejdůležitější je se soustředit na ten pocit, od kterého se chceme uvolnit. S plnou pozorností na tento cit pak stačí jen dýchat, čímž pádem jsme zpátky u sedonové metody. Proč se v takovém případě rozvádět o TFT, když The Sedona Method je tak jednoduchá?

Inu, léta jsem lidem radil: "Dýchejte zhluboka." Lidé na to: "Ano, jistě." Jenže pro mnohé tento jednoduchý recept byl příliš vyžadující. Výhoda s TFT je, že od pacienta očekává absolutní minimum. Když například jdu k TFT-terapeutovi, stačí, abych se soustředil na problém, sledoval jednoduché pokyny a za pět minut je to hotovo.

Podle druhu problému volíme různé postupy (recepty, algoritmy). V následujícím sestavení probereme ty nejznámější postupy. Naštěstí TFT-metóda má určitou strukturu, takže se jí nakonec můžeme naučit nazpamněť. Nejprve se seznámíme s dílčími kroky, které jsou pro tyto postupy společné. Tyto kroky potřebujeme znát k pochopení níže uvedené struktury.

• Vžít se do problému, s. 72
• Subjektivní odhad rušení (angl. SUD), s. 74
• PR-korekce (5 úderů), s. 84
• mini PR-korekce (15 úderů), s. 85
• Specifická sekvence
• 9-fázová sekvence (angl. the gamut series), s. 80
• Svislý pohyb očima, s. 83
• Dechové cvičení s klíční kostí, s. 86

Odkazy na stránky (v šedivém) se týčou knihy Tapping the Healer Within, kterou napsal objevitel TFT, doktor Roger Callahan s Richardem Trubo. Chceš-li začít číst (v angličtině) teď hned, tak bych ti doporučil přímo zdarma jednu elektronickou knihu: Controlling the Emotions Of a Serious Illness od Alan Yarbrough, Ed. D. Pro ostatní čtenáře se tu pokusím stručně ty nejdůležitější součásti popsat.

Vžít se do problému znamená odpoutat se od rozumu a přivítat city, které problém v tobě vyvolal.

Když jsi v kontaktu se svými city, tak vezmi tužku a poznamenej si na papír subjektivně odhadnutou sílu rušení (angl. SUD). Myslím, že nejpřirozenější je, když SUD-číslem 10 označíme nejsilnější citovou reakci a číslo 0 znamená, že už se žádný cit nevyvolal.

Ťukání na speciální body doporučuji provádět tempem 2 - 4 údery za vteřinu. Používám na to konečky jednoho, nebo dvou prstů. Není absolutně nutné se strefit na správný bod. Metoda funguje, i když ťukáme v blízkosti správného bodu. V případě nejistoty, můžeme použít víc prstů, aby aspoň jeden z nich zasáhl účinné místo. Pět úderů v TFT odpovídá jednomu nadechnutí a vydechnutí v metodě TAB. Postup v TAB je jinak stejný jako v TFT.

Přibližně v každém druhém případě mívá pacient neuvědomělý psychologický odpor proti úspěšnému vyléčení. Tento odpor se dá lehce odstranit PR-korekcí. Provádíme ji ťukáním na hranu dlaně. Jedná se o ten bod, který se používá při úderech Karate. Některým lidem ovšem tento způsob nestačí. Uvádím proto ještě jiný, dodatečný způsob. Někteří terapeuti doporučují použít oba způsoby ve sledu za sebou.

Ten druhý způsob PR-korekce je krouživými pohyby masírovat okolí hrudníku nacházející se přibližně deset centimetrů pod levou klíční kostí. V případech, kdy to z nějakých důvodů nejde, pak tedy pod pravou klíční kostí. Stačí přibližně pět až deset vteřin.

Specifická sekvence je ta část postupu, která závisí na diagnóze. Tu vybíráme, když si ujasňujeme, co vlastně je problémem.

9-fázová sekvence je (narozdíl od specifické sekvence) společná pro všechny uvedené diagnózy. Skládá se z devíti fází. Společné pro všechny fáze je, že ťukáme na bod pro utišení bolesti. 5 - 6 úderů v každé fázi. Zároveň aktivujeme oči a hlas postupně takto:

• otevřené oči
• zavřené oči
• otevřené oči, namířené vlevo dolů
• oči namířené vpravo dolů
• kroužení očima jedním směrem
• kroužení očima opačným směrem
• zpěv
• počítání od jedné do pěti
• zpěv

Svislý pohyb očima provedeme zároveň s ťukáním na bod pro utišení bolesti. Hlavu, stejně jako při 9-fázové sekvenci, držíme rovně. Oči namíříme k podlaze, t.j. co nejníž. Pak začneme ťukat a pomalu a plynule zvedáme oči nahoru, ke stropu. Tento pohyb by měl trvat přibližně 6 - 7 vteřin.

Dýchací cvičení s klíční kostí je dosti obsáhlé. Protože většinou není potřeba, odkazuji čtenáře na popis v angličtině.

Následující struktura odpovídá popisu v knize Tapping the Healer Within. Existují i jiné struktury, které jsou optimalizované z různých hledisek. Všimni si, že PR-korekce je potřeba, když specifická sekvence nevede k podstatnému zlepšení.

Specifické sekvence jsem pro přehlednost sestavil ve zvlášť tabulce. Je tak lépe vidět, čím se různé sekvence liší a co mají společného. Díky tomu si je pak trochu lehčeji zapamatujeme.

Pokud není nic uvedeno, ťukej pětkrát na každý uvedený bod v tom pořadí, které vyplývá z tabulky. Při bolesti, smutku a depresi ťukáš tolikrát, kolik je uvedeno v tabulce. Uvedené body jsou stejné na pravé i levé polovině těla. Můžeš si vybrat. Stačí ťukat jenom na jedné polovině. Zkratky bodů:

• obočí: bod nejblíž nosu, kde obočí začíná růst
• konec oka: vyhledej ten konec oka, který je nejdál od nosu; pokračuj pak necelý centimetr směrem k uchu a narazíš na kost - tam leží tento bod
• pod okem: přibližně dva centimetry pod okem
• pod paží: deset centimeterů od podpaždí směrem dolů, t.zn. boční strana hrudníku
• klíční kost: sleduj symetrickou čáru těla od krku směrem dolů, zastav se dva centimetry pod klíční kostí a pak odboč dva centimetry vpravo nebo vlevo
• ukazováček: kůže na horní straně u kořene nehtu, nejblíž palce
• malíček: kůže na horní straně u kořene nehtu, nejblíž palce
• dlaň: horní strana dlaně: najdi prohloubení mezi klouby malíčku a prsteníčku, pokračuj necelé dva centimetry směrem k zápěstí (žlutý bod na obrázku; v knize: gamut spot)

Obrázky, kde přesně tyto body leží: http://www.thrivingnow.com/for/Health/eft-tapping-points/
 

... může to mít různé příčiny:

• zbývající psychologická reverze (PR)
• vyschlé tělo
• jedy v těle
• alergie
• prostředí
• členitý problém
• volba postupu
• chyba v postupu, nebo v samotné technice
• zpožděná reakce

V některých případech PR-korekce nefunguje, dokud určité jiné předpoklady nejsou splněné. Ten, kdo nepije dostatečně tekutin, může mít problémy s PR-korekcí.

Kuřák s TFT sice může mít dočasný úspěch, ale může se také stát, že problém se, následkem jedů v těle, za nějaký čas vrátí. Když kuřák přestane kouřit (např. pomocí postupu pro závislost) a očistí své tělo od jedů, může pak TFT vést k permanentním výsledkům. To platí i pro jiné druhy jedů. Různí lidé jsou citliví na různé látky.

Alergie může také stát v cestě k výsledkům s TFT. Může se jednat o alergii na něco ve vzduchu, v jídle nebo v šatech. Pokud máš podezření na nějakou formu alergie, vyzkoušej TFT na různých místech (v různých místnostech nebo venku) v různých šatech a s různými dietami. Zakladatel EFT, Gary Craig doporučuje zkusit to v koupelně bez šatů, přímo po vykoupání, ještě dřív než příjdou na řadu parfémy, deodorant, masti a krémy.

Nejenom fyzické, ale i psychické prostředí může mít vliv na výsledky s TFT. Stalo se mi například, že jsem měl na návštěvě jednoho hodného člověka, který bohužel v sobě dusil těžké nevyřešené konflikty. Vypadalo to, že následkem toho, trpěl členitou psychologickou reverzí, PR. Od té doby, co on vkročil do mého domova, jsem nemohl pořádně dýchat a TFT nepomáhalo ani jemu, ani mně. Jeho PR se nakazilo. Ano, PR je nakažlivé! Takže pozor na ty, se kterýma se stýkáme!

Naštěstí tomu ale je i obráceně tak, že lidé, kteří nemají žádné PR, dokážou pouhou přítomností svou čistotu otisknout na nás. Četl jsem o jednom terapeutovi, který žádným pacientům nepotřeboval dělat PR-korekci, protože všichni pacienti v jeho přítomnosti byli na terapii správně naladěni. Vliv má navíc kde bydlíme. Mít sousedy, kteří soustavně hrají zdrcující hudbu na plné pecky, není zrovna to nejvhodnější prostředí pro vyléčení.

K psychickému prostředí bych rád zařadil i takové věci, jako napříkad filmy. Podívat se na šikovně zpracovaný film, s nějakou konstruktivní a hlubší myšlenkou, dokáže odstranit mnoho různých psychologických reverzí. Třeba si i všimneš po nějakém filmu, jak lehčeji se ti najednou dýchá.

Problém, který pomocí TFT chceme vyřešit, může někdy být natolik členitý, že i když odstraníme jeden aspekt problému, zbývá stále mnoho jiných, které pokračují rušit. V takovém případě se těžko pozoruje výsledek, i když TFT funguje. Teprve když odstraníme větší část dílčích problémů, dostaví se úleva.

Některé sekvence v tabulce mají víc alternativ. Když základní sekvence nevede k výsledku, použij pak alternativu 1. Když ta nepomůže, vyzkoušej alternativu 2, atd. Jeden způsob, jak se vyhnout volbě správné sekvence, je použít všeobecnou sekvenci z EFT. V EFT totiž není potřeba stanovit diagnózu. V základní verzi se používá jeden postup, který je společný pro všechny druhy problémů.

Dále se může stát, že se člověk snaží odstranit něco, co nejde odstranit. Slyšel jsem zatím, že jediné, co se pomocí TFT nedá vyléčit, je zamilování. Je-li člověk zamilován, nejde tyto city pomocí TFT uvolnit.

Nebo také kořenem problému je něco jiného, než to, co momentálně cítíme. Například může člověk cítit stres nebo úzkost, když se pustí do nevhodného projektu. Zkusil jsem to už několikrát na vlastní kůži. To, co nakonec pomohlo, bylo (např. pomocí TFT) zpracovat city z toho trapasu, co by si ostatní pomysleli, kdybych z projektu odstoupil. Pak z něho klidným způsobem odstoupit a pocit štěstí se rychle dostaví zpátky.

Člověk není neomylný, takže někdy se může i stát, že z nepozornosti zvolí nevhodnou sekvenci. TFT ale naštěstí buď funguje, nebo nemá žádný efekt. Takže se nic nedá omylem zvrtat. Jiná chyba, na kterou je dobré si dát pozor, je když se dotyčný přestane soustředit na svůj problém. Jedině ty city, které během ťukání cítíme, nám TFT může pomoct rozpustit.

Někdy, ale velmi zřídka kdy, se také může stát, že léčení sice funguje, ale že to potom trvá několik hodin, než se úleva dostaví.

Jinak tomu je tak, že samouci můžou počítat s úspěchem v 75-80% případů. Vyškolení profesionálové můžou mít úspěchy až v závratných 98% případů. Závratné číslo to je v porovnání s klasickou psychologií, ve které asi jenom přibližně 5% pacientů si uleví.

Tato procenta platí u většího počtu klientů. Když například pomáhám jedné jediné osobě, nedá se z toho dělat statistika, i když jsme se setkali stokrát. Měl jsem klientku, která měla chronický problém pít. Měla vedle sebe flašku vody, ale napila se vždy jenom loček, takže vody neubývalo a její tělo vysychalo. Následkem toho (jak už výše zmíněno) TFT nefungovalo. Pak jsem také pomáhal celé jedné rodině a na všechny členy TFT působilo dokonale. Doporučuji tedy nabídnout TFT více lidem a teprve potom eventuálně brát závěry.

Kromě vysoké efektivity má tato metoda ještě jinou výhodu. Pacient totiž nemusí terapeutovi o svých zážitcích nic vyprávět. Stačí jen, aby na ně myslel.

Byl jsem s taneční skupinou na festivalu. Při generální zkoušce jeden hudebník kritizoval taneční instruktérku. Ta dokonale ztratila veškeré nadšení a řekla nám, že v tom čísle odmítá účinkovat. Co teď? Zbývala už jenom hodina do vystoupení. Vzal jsem se tedy za límec a ještě než začal zmatek, nabídl jsem instruktorce TFT. Ta na to přistoupila a všichni kolem málem pukali zvědavostí.

Její problém byl čerstvý, takže nebylo potřeba jí žádat, aby se do něho vžila. Zeptal jsem se jí, co cítí. Cítila se oslabená. Tato diagnóza bohužel v tabulce, ani v knize nestojí popsána. Protože jsem byl svědkem vývoje celé situace a viděl její výraz v obličeji, měl jsem pocit, že jí bylo úzko. "Je ti úzko?", zeptal jsem se jí. Bylo tomu tak. "Na stupnici od nuly do deseti, jak silný je tento pocit?", pokračoval jsem. Na to mi odpověděla: "Šest." "Dobrá", říkám. "Pokračuj se soustředit na tento pocit mezitím, co budu ťukat na různé body na tvém těle."

Pak jsem ťukal pětkrát na bod pod jejím okem. Je tam pod kůží kost. Dále jsem pětkrát ťukl deset centimetrů pod paží. Kdyby dotyčný byl lechtivý, může si tam ťukat sám. A nakonec pětkrát těsně pod klíční kostí, blízko středu hrudníku. "Jak silný je ten pocit teď?", ptám se jí. "Čtyři."

Ahá, príma. PR-korekce nebyla potřeba. Pokračuju tedy dál. Vzal jsem jí jednou rukou za dlaň (stáli jsme, protože nebylo kde sedět) a bříškem prostředníčku druhé ruky ťukám na horní stranu její dlaně. Tam, kde je prohloubení mezi pokračováním malíčku a prsteníčku. Můžeš na to klidně vzít ukazováček. Nebo, ještě lépe, oba dva prsty. Zároveň jí dávám následující pokyny:

"Dívej se rovně vpřed."

"Zavři oči."

"Otevři oči a dívej se vlevo dolů."

Holka namířila celou hlavu dolů. Požádal jsem jí tedy, aby hlavu držela rovně a pohyby dělala jenom očima. Máme-li druhou ruku volnou, je dobré lidem pomoct a požádat je, aby se dívali na tu ruku. Ruku pak můžeme zvedat, klesat a kroužit s ní, abychom klientovi tyto pohyby ulehčili.

"Zvedni oči rovně vpřed a skloň je pak vpravo dolů."

"Kruž očima jedním směrem. Jedno kterým."

"A teď ještě druhým směrem."

"Zazpívej mi nějakou melodii beze slov."

"Počítej od jedné do pěti."

"A ještě mi trochu zazpívej."

Celou dobu jsem při tom ťukal na bod na horní straně její dlaně. Bylo to napínavé, protože tuto metodu tenkrát nikdo neznal a já celou dobu čekal, že se tomu někdo začne smát. K tomu ale nedošlo, protože když jsem se jí během ťukání pro jistotu zeptal, jestli se stále soustředí na své city, tak najednou zjistila, že už se zase cítí dobře a mohla pokračovat s plným elánem.

Díky tomu, že jsem tuto metodu aspoň částečně uměl nazpamněť a nemusel listovat v nějaké knize, trvalo to všechno dohromady ani ne čyřicet pět vteřin. Ano, necelou minutu! Lidé kolem tleskali. Povedlo se to tak rychle proto, že šlo o velmi jednoduchý problém. Navíc, klientka byla velmi otevřená a ani jí nevadilo, že se na ní kamarádi kolem dívali. Správně jsem ještě měl provést závěrečnou fázi, t.j. svislý pohyb očima, jenže to už naše skupina byla v plné páře s pokračováním generální zkoušky. Nebýt TFT, nevím, jak by jinak naše vystoupení dopadlo.

V příručce v EFT, doporučuje Gary Craig zpracovat všechna traumata, která jsme v životě zažili. Nazývá to Personal Peace Program (PPP). Česky přeloženo, program osobního míru. Na tento program je dobré rezervovat aspoň čtvrt roku, protože neznám nikoho mezi dospělými lidmi, kdo by neměl za sebou aspoň několik set traumat. Po zakončení tohoto programu se pak můžeme cítit šťastnými jako malé děti.

Program spočívá na tom, že každý den zpracujeme přibližně tři traumatické zážitky tak, abychom mohli cítit klid a mír, když na ně pomyslíme. Pojmem "trauma" se nemíní jenom takové události, jako přírodní katastrofy, nehody atd. Trauma může být i taková "maličkost", jako že spolužák v druhé třídě na ZDŠ mi ukradl sešit, ve kterém jsem měl cenné věci. Nebo když učitelka kreslení mě tahala za vlasy kvůli tomu, že jsem s sebou zdomova zapomněl vzít kelímek, když jsme malovali vodovkama.

Zezačátku se mi zdálo, že program osobního míru šel ztuha. Gary Craig to porovnává trochu s kácením lesa, kde stromy reprezentují jednotlivé citové uzle. Člověk pokácí první tři stromy a pořád před sebou vidí celý les. Když ale pokračuje bez ohledu na to, že les stále vypadá stejně velký, dostane se k bodu, kdy stromy nakonec řetězovou reakcí začnou padat samy. Jeden přes druhý. To, co se ve skutečnosti stane je, že naše představy o tom, jaký by svět měl být, ztratí svou sílu. Na jednou můžeme cítit klid a mír i když za sebou máme zážitky, které definitivně neodpovídají těmto představám.

Sám se na to dívám tak, že zpracováním traumat se nám podaří odpustit. Odpustit pachatelům i nám samotným. Mnoho lidí se mě ptá: "Proč já mám někomu něco odpouštět, když to nebyla moje vina?" Odpustit podle mně neznamená schválit to, co druhý vyvedl. Odpustit znamená, odpustit se, nebo odpoutat se, od citového náboje spojeného s tím, co se stalo.

Jenom kvůli tomu, že jsem odpustil, neznamená, že pachatele pak budu objímat a pusinkovat. Jsou lidé, kterým jsem odpustil, ale nelezu jim už pak víc do cesty. Kdybych je ale náhodou někde potkal, tak se mi díky odpuštění nepodlomí kolena. Odpuštění je tedy služba, kterou děláme sami pro sebe. Proto, abychom získali zpátky tu sílu a nadšení, kterým jsme původně zářili.

Agrese - to, co nás mobilizuje
Podrážděnost, zlost, vztek, zuřivost a podobné city mají svou hodnotu. Jsou pozitivní proto, že nám pomáhají se v životě dostat dál a netrčet celou dobu na jednom místě. Jsou to city, které nás naplňují sílou. Velkou sílou. Tak velkou sílo, že se to vyplatí jí použít nějakým konstruktivním způsobem. Například naštípat dříví. Nebo vykonat dobrou práci v zaměstnání.

Napříkad se mi stalo, že jsem na patentním úřadě zjistil, že už někdo předemnou si patentoval vynález, na který já jsem zrovna přišel. Slyšel jsem vnitřní hlas toho mého primitivního muže z doby kamenné, který mi říkal: "Jiříku, přece nedopustíš, aby ti nějaký jiný vynálezce stál v cestě?" A já na to: "Ne, nedopustím!"

To jsem se opravdu rozčílil. Jednalo se o můj první patent. To hezké s rozčílením je, že člověk přirozeně dýchá zhluboka. Přesně to jsem dělal a díky tomu zesílil kontakt s intuicí. Intuice pak už na sebe nenechala dál čekat a mně najednou napadl nový a zdaleka ještě lepší vynález. Na ten jsem pak dostal patent, který mnozí v tom oboru obdivovali. Díky tomu, že jsem dal agresivitě právo existovat. Byl to cit, který mě vyhecoval udělat špičkový výkon. Byl to cit, který mi pomohl.

Strach - náš ochránce
Strach nám napovídá, čemu se vyvarovat. Takže také vlastně je velmi pozitivním citem. Není to ovšem vždy tak jednoduché. Může se například stát, že člověk cítí strach ze svých nezpracovaných citů a tak ty city raději utlačuje dál. Nebo dokonce i, že má strach cítit samotný strach. Ale to už se potom kouše do vlastního ocásku.

U zdravých lidí je strach proto, aby byl cítěn. Jinak neplní svůj úkol. Když strach přivítáme, pomáhá nám k úspěchu. Říká nám, na co si máme dát pozor. Nešahat na červené pavouky (v Austrálii), nedráždit psa, zkontrolovat svoji práci před odevzdáním šéfovi, atd.

Když ale člověk strachu nedá volnou cestu, tak strach mu potom nadělá paseku, protože pokračuje působit z podvědomí. Neurotický lidé jsou ti, kteří jednají víceméně proti vlastní vůli, protože v jejich podvědomí leží nezpracovaný strach a úzkost. Pomocí svého nedobrovolného jednání (svých rituálů) tyto city utlačují dál.

K neurózám bych zařadil i závislost. Například kuřáci si zapalují stále další cigarety proto, aby jim nikotin pomohl napěchovat jejich úzkost zpátky do podvědomí. Místo šahání po další cigaretě by ale bylo konstruktivnější použít například výše zmíněnou TFT-metodu.

Smutek - naše potřeby
Čím větší smutek a lítost, tím důležitější bylo to, z čeho sešlo. Bohužel, nejednou si člověk uvědomí, jak cenný například byl některý vztah, dokud o něj nepřijde. Navazuji na to v mém poetickém hloubání o hudbě a přátelství. Teprve když poslední tón dozní, tak konečně víme, co jsme to slyšeli za skladbu. V detektivkách to bývá ještě výraznější. Teprve až v té poslední scéně vidíme, kdo byl dobrý a kdo ne.

Setkal jsem se s lidmi, kteří měli šíleně zatěžko přes smutek přejít. I ptal jsem se jich, co na smutku by mohlo být tak ošklivého. Nejednou mi odpověděli: "To je ta prázdnota."

Je prázdnota něco nepříjemného? To záleží na tom, jak se na tu prázdnotu díváme. Jedním z mých přání je mít domov, ve kterém jeden pokoj je prázdný, abych měl kde zažít volnost a svobodu. Abych měl kde tancovat, aniž bych musel dávat pozor na nábytek.

Když mi zemřela moje nejmilejší, zadíval jsem se do té prázdnoty, co ona ve mně zanechala a uvědomil si najednou něco cenného. Něco, po čem jsem desítky let toužil a soustavně odkládal a říkal si, že to počká. Teď už to ale čekat nepotřebovalo. Jinými slovy mi ten smutek a ta prázdnota pomohly prohloubit vztah ke mně a uspokojit moje potřeby. Takže i smutek může být pozitivní cit.

Pocit viny - nápověda v jednání
Když člověk něco zpíská, pomůže mu pocit viny příště jednat lepším způsobem. Nebo dokonce i vrátit se a napravit chybu. Pocit viny má trochu společného se smutkem, který nám našeptává jakými vztahy, aktivitami, nebo jakými předměty potřebujeme náš život doplnit. Pocit viny nás místo toho upozorňuje na výsledky, kterých jsme chtěli docílit. Je to cit, který nás podmiňuje k lepším výsledkům v pokračování.

Pitomé ovšem je, když se semele něco, v čem člověk vinu sice nemá, ale přesto ji na sebe bere. Někdy třeba i jen proto, aby ulehčil svědomí ostatních. V přemýšlení nad tím, proč se lidé dokážou zaseknout v pocitu viny, se vracím do doby kamenné. Vracím se do té doby i když se zamýšlím nad politiky, kteří za žádnou cenu nedokážou říct: "Omlouvám se, udělal jsem chybu." V době kamenné takový výrok mohl rozhodnout, zdali individ a jeho potomstvo přežilo, či ne.

Dnes ovšem žijeme v civilizované společnosti, která lecjakou chybu toleruje. Mám jednoho príma kamaráda, který když něco kardinálně zvrtá, tak to otevřeně přizná, plně se svými žalobci souhlasí a svou chybu upřimně lituje. To pak vede k tomu, že žalobci na chybu zapomenou. Místo toho litují jeho a snaží se ho nějak ukonejšit. Pocit viny je najednou tu tam a všichni se zase mají rádi.

Láska - odměna
Pocit lásky, míru, štěstí a vděčnosti je jako odměna za to, že jdeme správným směrem. Za to, že jsme otevřeni k našim citům a tím pádem i k naší intuici. Je to spokojenost s naším životem.

Láska dává do chodu pozitivní kruh (zamilování), protože láska nám pomáhá všechny city i v pokračování přivítat. Díky tomu pak můžeme cítit ještě víc lásky a spokojenosti.

Lásku můžeme cítit nejenom vůči jiným lidem. Můžeme ji cítit i v samotě. Lásku k přírodě a hlavně lásku k nám samotným. Milovat a být spokojeným sám se sebou, si myslím je tím nejlepším předpokladem k vyvinutí lásky k ostatním.