Harmonie  -  Láska  -  Komunikace
 
cesta k dorozumění
revidováno 2010-09-19
 
  1. Kategorizování
  2. Diskutovatelné věci
  3. Vzdát se hodnocení
  4. Potřeby za slovy
  5. Mnohoznačné vzkazy
  6. Nabízející způsob
  7. Kolomaz z překážky
  8. Zdvořilost
  9. Volba slov
10. Pravda
11. Vše není potřeba vyslovit
12. Zabalení pravdy

 
Jak pěstovat ve svých slovech lásku
a tím dojít k vzájemnému porozumění

napsal Jiří Klokočka, srpen 2003

Všiml sis si někdy, že existují dvě skupiny slov? K té první patří taková slova, kvůli kterým se lidé nejednou zbytečně pohádají. Zatím, co v té druhé jsou slova, která nejdou diskutovat. Nikdo nemůže být obžalován za to, že slova z druhé skupiny používá. Čím se tyto dvě slovní skupiny liší? A proč mnoho lidí používá nejraději slova z té první skupiny? Zamysli se na chvíli a poznamenej své myšlenky na papír, než budeš číst dál.

Kdybych směl použít jenom jednu jedinou větu ke shrnutí celé této látky, byla by to:
 
  Co vlastně míníme, můžeme vyjádřit přímým a zřetelným způsobem. 
 

1. Kategorizování ulehčuje naši myšlenkovou činnost
 
Představ si člověka, který chce něco říct, ale nemá na to přesné slovo. To nás pak zdržuje zdlouhavým popisem toho, co vlastně míní.

Ve Švédsku například máme t.zv. smörgåsbord. Je to něco tak speciálního, že i v Austrálii používají tento švédský výraz vedle nadpisu restaurace. Sice bez přehlasování a bez kroužku, ale zkrátka cizinci si nevědí rady, jak smörgåsbord popsat ve vlastní řeči.

Smörgås znamená chleba s máslem (máslo se řekne smör). Bord znamená stůl. U toho se ale nesedí. Bývá často několik metrů dlouhý a je na něm vše, co se hodí dát na chleba: bramborový salát, nakrájená zelenina a pod., ale i teplé pokrmy, jako například takové ty švédské karbanátkové kuličky. Kolem toho jdou hosté s talířem a berou si, co je láká. Ve slovníku to přeložili jako stůl s předkrmy nebo studený stůl. Stůl s předkrmy to definitivně není. Studený také není. Osobně bych to raději nazval stůl všehochuti, nebo švédský bufet. V angličtině i ve švédštině se to navíc používá i v přeneseném významu, jako bohatý výběr.

Hle a už máme důvod k hádce! Mohli bychom se klidně pohádat s autory švédského slovníku. Proč? - Protože se zabýváme kategorizováním. Ve Švédsku všichni vědí, co to je smörgåsbord, tak je velmi praktické toto slovo používat. Ale v jiných jazycích je riziko nepřesného vyjádření, které pak může vést k nedorozumění. Viděl jsem komickou scénu skupiny Monte Python, ve které se dva cizinci začali mlátit jenom kvůli tomu, že jejich slovníky byly špatně napsané.

V lékařské analogii bych tento kontrast mohl popsat jako rozdíl mezi diagnózou a popisem příznaků. Diagnózu lékař vysloví během vteřiny, zatím co příznaky se dají popisovat několik minut. Představ si, že přijde pacient k lékaři. Lékař se ptá, co mu je a pacient odpoví, že má chřipku. Kdyby se lékař s pacientovým popisem spokojil a předepsal mu prášky pro léčení chřipky, mohl by toho později litovat. Mohlo by se například ukázat, že pacient měl něco mnohem vážnějšího. Proto lékař raději chce slyšet tu delší verzi, při které pacient popisuje své příznaky. Také tělo pacienta vyšetří, aby si m.j. ověřil pacientův popis.

Když jde o zdraví a o život, vyplatí se trochu se zdržet slovy z té druhé skupiny. Proč se lidé neradi zdržují těmito slovy například v rodinném životě? Není to stejně důležité, aby rodina držela pohromadě a aby se všichni měli rádi? Mohlo by to být tím, že už od ranného věku byli naučeni, že o nepříjemných citech se nemá mluvit? Nebo také i tím, že nejsou zvyklí popisovat situaci objektivně?

Obávám se, že skoro vždy, když se lidé nemají rádi, bývá to následkem nedorozumění. Jeden něco řekl a druhý si to špatně vysvětlil. Nebo také, jeden něco neřekl a druhý se pak snažil hádat a uhodl špatně. Nedorozumění ovšem ještě není tak velkým problémem. Stačí, aby si lidé objektivním popisem upřesnili, co vlastně svými slovy mínili. Pitomé pak je, když někdo z hrdosti odmítá vyslechnout jakékoliv vysvětlování a říká: "Přece nejsem tak blbej, abych situaci nerozuměl líp než ty?" Takovým lidem vřele doporučuji svou príručku v lásce a odpuštení.

2. Diskutovatelné věci mohou snadno člověka podráždit
 
"Vyser se na vrtání v systému, ty hovado debilní!", napsal John na elektronické nástěnce. To mu ale nestačilo. Napsal to navíc velkýma písmenkama, což se v e-mailech považuje za křičení, a okopíroval to desetkrát:
       VYSER SE NA VRTÁNÍ V SYSTÉMU, TY HOVADO DEBILNÍ!
       VYSER SE NA VRTÁNÍ V SYSTÉMU, TY HOVADO DEBILNÍ!
       VYSER SE NA VRTÁNÍ V SYSTÉMU, TY HOVADO DEBILNÍ!
       VYSER SE NA VRTÁNÍ V SYSTÉMU, TY HOVADO DEBILNÍ!
       VYSER SE NA VRTÁNÍ V SYSTÉMU, TY HOVADO DEBILNÍ!
       VYSER SE NA VRTÁNÍ V SYSTÉMU, TY HOVADO DEBILNÍ!
       VYSER SE NA VRTÁNÍ V SYSTÉMU, TY HOVADO DEBILNÍ!
       VYSER SE NA VRTÁNÍ V SYSTÉMU, TY HOVADO DEBILNÍ!
       VYSER SE NA VRTÁNÍ V SYSTÉMU, TY HOVADO DEBILNÍ!
       VYSER SE NA VRTÁNÍ V SYSTÉMU, TY HOVADO DEBILNÍ!
Regáty se to dotklo. Asi měla špatné svědomí. Mohla by si bývala říct: "No, tohle je náš John. Hledá způsob, jak zachránit počítače ve společném sále před dalšími katastrofami." Ale ne. Místo toho se zadrhla o jeho způsoby a pořádně mu vyhubovala. Nedivím se jí, ale přes to si říkám, jestli mu tím nepotvrdila, že to byla ona, co v jednom počítači nechtíc zabloudila natolik, že už pak nešel vůbec nastartovat. Proč jinak by se cítila dotčena? Nebo Johnovi vyhubovala proto, že si myslela, že se jí podaří ho změnit? Tohle byl úvod něčeho, co by se bývalo mohlo vyvinout v literární "valnou hromadu", čítající přes sto rozhořčených e-mailů od různých studentů a učitelů.

Dramatika lidi vždycky poutala. Čím jiným se živí spisovatelé, herci a filmový producenti? Publikum miluje hádky. V každém případě pokud publikum není do hádky osobně zamotáno.

Máme tu něco, čemu říkám osobní hrdost. Ze svých pozorování soudím, že většina hádek se vznítí právě následkem této hrdosti. Pokorní lidé necítí potřebu se hádat. Zkrátka respektují, že každý má právo na svou vlastní pravdu.

John se vztekal, že se všichni nenaučili dodržovat pravidla. Proto byl jeho vzkaz svým způsobem oprávněn a vítán. Jeho záměrem bylo docílit fungujícího prostředí pro efektivní práci. Koho by nerozčílilo sednout si k počítači, který nejde ani nastartovat jenom kvůli tomu, že někteří prvňáci počítačům rozuměli jako koza petrželi?

Jenže problém byl, že John použil slova se značně spornými významy. Následkem toho přenesl pozornost pryč od svého původního vzkazu.

Místo, aby mu spolužáci potvrdili, jaké peklo to bylo se denně vztekat s mrtvými počítači, tak dostal vyhubováno. Na druhou stranu by John měl být vděčný za to, že ho někdo na jeho způsoby upozornil. Ovšem, jestliže Johnovým záměrem bylo vyřešit problém s počítači, tak se diskuse vykolejila.

Jako kontrast přikládám příspěvek od třetího studenta, díky kterému došlo k rychlému porozumění. Následkem toho už pak nikdo nic nepotřeboval rozebírat dál. Proč? Protože v tomto příspěvku nebylo co diskutovat a nikdo se necítil dotčen.

"Cítím se znovu vyzván strčit čumák do vichřice ...

Dobrá, souhlasím, že Johnův verbální obal sleduje jiný standard, než ten, kterému by mnoho z nás dalo přednost. Zároveň tomu je tak, že John nás chce ušetřit otravných problémů. Moje zkušenost je, že je krajně nepravděpodobné, aby se počítač sám od sebe potentočkoval natolik, že by už pak nešel vůbec nastartovat. Že se počítač sám od sebe zašprajcuje, může být například následkem blech v programech, ale když počítač nejde vzkřísit tlačítkem pro Reset, tak to mívá jiné příčiny.

Možná tomu je tak, že 95% z nás se v operativním systému nevrtá, ale to nám nepomůže. Zbývajících 5% je plně dostatečných, abychom tu v sále měli mrtvé bedny. My, co patříme k těm 95%, nemáme absolutně žádný důvod se cítit Johnovým textem uraženi. Naopak bychom mu měli poděkovat, že aspoň někdo tu dohlíží na těch zbývajících 5% studentů. Můžeme se na to i dívat tak, že těch 5% jsou ti, co navíc rozvrtali i Johnovu nervovou konfiguraci a proto se John vyjadřuje tak, jak to dělá."

3. Vzdát se hodnocení vytváří atmosféru porozumění
 
Všimni si, že ten, kdo psal ten poslední příspěvek do Johnovy diskuse, se vyhnul hodnocení. Nikde nic nestojí o tom, zdali Johnův způsob vyjadřování byl dobrý nebo špatný. John nedostal žádné oznámkování za svou formulaci.

Myslím, že každý z nás má představu o své hodnotě. Když se pak někdo přiblíží a svými slovy tuto představu provrtá, ohrožuje tím naší vnitřní hrdost. Není ovšem vyloučené, že ve verbálním napadení leží víc pravdy, než v našich představách. Ale kdo o té pravdě chce být přesvědčen proti své vůli? Navíc, co když tomu je tak, že naše iluze plní důležitý úkol v našem osobním vývoji? Co když naše iluze potřebujeme právě v této fázi, kdy je tak přepjatě bráníme?

Samozřejmě by si lidé neměli lhát, ale co takhle vyjádřit se víc jako pozorovatelé? Rozdíl mezi kritikem a pozorovatelem je, že kritik stanoví lidem diagnózy: "Ty idiote!", zatím co pozorovatel popisuje situaci: "Jauvajs, to bolí, když mi šlapeš na malíček!" Souhlasím, že ten první výrazový způsob je kratší a silnější. Ve scénářích takové výrazy mívají větší úspěch. Ale v doopravdickém životě se jimi lehce šíří neklid. Ten druhý způsob je delší, nudnější, ale také pokornější. Tím rozšíříš harmonii snadněji.

4. Které potřeby leží za našimi slovy?
 
Být si vědom toho, které konkrétní potřeby řídí volbu našich slov, je umění. Všeobecně se může říct, že lásku buď vyjadřujeme, nebo o ní prosíme. Jevit se to může různými způsoby. Záleží na tom, jak lehko jsme zvyklí lásku vyjádřit a přijímat.

Jsou lidé, kteří udělají nebo řeknou cokoliv, jen aby se mohli cítit důležitými. Potřeba cítit se důležitým jedná o potvrzení, že člověk dělá něco, co druzí ocení. Je to jinými slovy potřeba vyjádřit lásku. Pak bychom mohli pochopitelně diskutovat rozdíl mezi tím, co to je cítit se důležitým a co to je, když pro ostatní opravdu uděláme něco významného.

Když slyšíme něco, co nás vyvede z míry, může nám pomoct hledání motivů řečníka. Které potřeby se za jeho výroky skrývají? Mohli bychom v takovém případě vzkaz přeformulovat tak, aby v našich uších zněl harmonicky?

Volba slov je také ovlivněna kulturou, ve které jsme vyrostli. Naštěstí máme schopnost se přeučit a začít více používat slučující sdělovací vzory. Doporučuji vřele jít na kurzy. Samotný žák s knihou v ruce přijde o učitelovy opravy. Osobně jsem šel na stejný kurz čtyřikrát, protože to potřebovalo dost času svléknout tu starou železnou košili. Teprve když jsem absolvoval dva kurzy, mohl jsem pořádně rozumět komentářům učitele při praktických cvičení.

5. Omezující způsob, který dá mnohoznačné vzkazy
 
Když jsem jedné homeopatce řekl, že se zabývám pozitivními afirmacemi, reagovala okamžitě: "Nojo, ale pouhé afirmace ti jsou houby platný. Musíš je kombinovat s homeopatickými prostředky." Které potřeby bychom mohli vyčíst z takového vyjádření? Zamysli se a napiš si na papír.

Výsledek: Homeopatka neměla absolutně žádné výdělečné zájmy. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že ona jenom byla trochu příliš horlivá ve své nabídce mi zdarma vybrat homeopatické prostředky. Měla mě ráda a chtěla pro mně udělat něco významného. Myslela, že svou formulací se ujistí, že její dar přijmu.

Zároveň si ale neuvědomila, že jsem se následkem jejího způsobu cítil manipulován. Výsledek byl, že jsem se pak bál jí vyprávět víc citlivých věcí a její nabídku jsem odmítl. Jednoduše z toho důvodu, že ona (neuvědoměle) chtěla, abych se cítil nucen její dar přijmout. Nechtěl jsem se cítit, jako nějaký bezmocný chudinka.

Bohužel tím pádem ani její potřeba (dát lásku), ani moje potřeba (přijmout lásku) nebyly uspokojeny. Jenom kvůli nějakým pitomým slovům, která se jí do toho připletla. Já jsem ta slova vnímal jako příliš mnohoznačná a i když jsem dokázal "číst mezi řádky", cítil jsem se raněn. Máme nějaký jiný způsob, jak by bývala mohla vyjádřit totéž jiným způsobem?

6. Nabízející způsob zvyšuje naše šance být uspokojeni
 
Vlídnější způsob vyjádření by býval například byl: "Kombinace více metod dává jistější výsledky. Měl bys zájem kombinovat svoje afirmace s homeopatickými prostředky?" Tím pádem bychom se vyhnuli hodnocení afirmací (jako léčebný prostředek).

Ještě pružnější by bývalo bylo, kdyby počkala, až změníme téma rozhovoru. Dobré by bylo, kdyby pak ještě počkala, až se přiblížíme k něčemu, co by mohla navázat na homeopatii a pak se zeptat: "Nechtěl bys, abych ti zjistila, které homeopatické prostředky by ti mohly pomoct?" Riziko, že bych si její nabídku mohl vysvětlit jako výraz jejího pochybování nad afirmacemi, by pak bylo minimální.

7. Jak proměnit překážku v kolomaz
 
Někteří lidé mají bezednou potřebu vyjádřit svou hrdost a dostat to potvrzené od jiných. Otázka je, zdali jejich slova upoutají posluchače. Co tito lidé vlastně získají touto hrdostí? Jak já se na to dívám, tito přehnaně hrdí lidé přitahují k sobě ty, kteří jim potvrdí jejich hrdost a tím pádem udržují iluzi oddělenosti. Přitahují publikum, které chce mít rádo kontakt s někým "ctihodným". Často je to takové publikum, které trpí pocitem nedostatečnosti, a doufá, že se následkem kontaktu s nafoukancem bude moct cítit trochu vznešeněji.

Jenže to, že člověk se stane ctihodným pánem, je pouze výsledkem (většinou nepsané) dohody s těmi, kteří se mu klaní. Iluze oddělenosti ztroskotá na tom, že my všichni máme svou speciální hodnotu. Ten, kdo se nafoukne, a myslí si, že je něco víc, než ostatní, by si potřeboval připomenout, že ta pravá úctyhodnost je umět vytvořit přátelskou atmosféru.

Proč nezvednout raději hrdost posluchače? Polož posluchači otázky. Zjisti si, co on má za zkušenosti. Pochval upřímně posluchače za to cenné, co ti poví. Chci tím říct, že na tom není nic divného, že lidožrouti si z misionářů uvařili polévku. Co znám misionáře, tak chtějí jenom šířit své vyznání. Ještě se mi nestalo, že by mi někdo zaklepal na dveře a zeptal se, co já mám za životní filozofii.

8. Když lidé jsou neslušně slušní
 
"Drž zobák!", zněla rubrika v jednom sdělení, které jsem dostal. Důvodem bylo, že jsem se z celého srdce smál na videokonferencích, jakmile něco bylo k smíchu. Švédové bohužel nejsou zvyklí se smát jako evropani, takže jsem jim tam kazil normu. Hlavní chyba, které jsem se dopustil, ovšem byla, že jsem si nevšiml, že sedím hned vedle mikrofonu. A navíc si nezjistil, že mikrofon omylem byl zapnutý. To způsobilo, že lidé na druhé straně drátové sítě jenom slyšeli můj smích a ne to, co přednášející profesor říkal mezitím, co jsem se smál. Nikdo se neodvažoval mi nic říct. Typicky švédský způsob! Byli příliš slušní. Raději v tichosti sami trpěli. Všichni, kromě jedné (na švédské poměry) nestydaté holky, která mi toto sdělení napsala.

Proč její sdělení bylo formulováno agresivně, jsem chápal velmi dobře. Byly to hodiny frustrace, které zvedly její úroveň adrenalínu. Přivítal jsem tedy její vzkaz jako výzvu ke spatření sluníčka schovaného za mraky. Uvědomil jsem si, že tahle "drzá" holka mi udělala cennou službu. Pomohla mi uvědomit si, jak mě ostatní posluchači vnímali. Dala mi poměrně včas šanci situaci napravit a příště si sednout co nejdál od mikrofonu. Takže vlastně byla andílek.

Přes její rozhořčený tón v jejím e-mailu jsem jí mohl ze srdce poděkovat a ujistit ji o tom, že udělala velmi dobře, že mi napsala. Hlavně vykonala cennou službu všem těm slušně vychovaným, kteří raději potichoučku trpěli. Proč raději trpěli? Myslím, že asi proto, že mě nechtěli ranit. Jsme tedy zpátky u té osobní hrdosti. Cítili, že by tím mohli poškodit náš vzájemný vztah. Akorát si neuvědomili, že samotným utrpením ten vztah také narušili.

Marshall B. Rosenberg vyvinul speciální techniku, jak v rozhovoru vyřešit problémy tím nejharmoničtějším způsobem. Vlastně by se to mělo vyučovat na základní škole v předmětu sociální kompetence. Skupina lidí na druhé straně konferenčního drátu mohla například napsat: "My slyšíme tvůj hlas silněji, než hlas profesora. Když se směješ, neslyšíme absolutně nic jiného, než tebe. To nám leze na nervy, protože bychom chtěli vědět, co profesor řekl, abychom se také mohli smát. Chtěl bys nám umožnit, abychom také mohli slyšet všechny srandičky na konferencích?"

Bylo tomu tak, že mikrofon u kterého jsem sedával, býval vždy předtím normálně vypnutý. Neměl jsem tedy tušení, že teď najednou byl zapnutý. Předpokládal jsem, že kdyby omylem byl zapnutý, tak by si toho režiséři videokonference všimli a vypnuli ho. Režiséři měli možnost si takových problémů všimnout. Proto jsem vzkazem od "neslušné" studentky byl šokován, ale zároveň i potěšen.

9. Jak přizpůsobit volbu slov k situaci
 
Dejme všem právo mít své potřeby, city, názory, atd. S tímto přístupem se nám snadněji podaří docílit dorozumění. Lidé, kteří se pokoušejí přizpůsobit svět svým vlastním představám, např. hrozbou a manipulací, se uvnitř cítí neuspokojenými. Nejhlubšího uspokojení docílíme, když akceptujeme všechno. Jsou to ty okamžiky, kdy cítíme, že nic není potřeba dokazovat nebo opravovat, kdy můžeme zažít dokonalou harmonii. Například ve vášnivém zamilování můžeme zažít, že náš partner je absolutně perfektní.

V situaci, kdy člověk cítí nutkání někoho kárat, je vhodné si položit otázku: "Co se děje v mém nitru?" Pak nasloucháme svému vnitřnímu hlasu a dozvíme se třeba něco, co nás uklidní. Jestliže ne, tak je aspoň lepší city vyjádřit, než někoho kárat.

Když jsem pracoval jako inženýr, dostal jsem jednou dodávku nesprávných součástek. Dodávku jsem reklamoval jakmile jsem si všiml chyby. Prodavač mě požádal, abych špatné součástky odeslal zptáky a slíbil mi, že mi pošle ty správné. Šlo o to, že jsem dostal nesprávný typ součástek.

Za nějaký ten týden přišel balík a v něm jsem našel přesně ty stejné součástky, které jsem odeslal pro výměnu. Bez jakéhokoliv komentáře. Telefonoval jsem tedy, abych vyřešil nedorozumění. Bylo to v osmdesátých letech, když jsem ještě myslel, že s diplomacií a slušností zaručeně dojdu nejdál. No, a hádej, jak to dopadlo!

Kdepak, nejdál jsem došel akorát kdybychom to počítali v kalendářích. Tři roky to trvalo! Mezitím prodavač skončil a byl nahrazen jiným. I ten druhý stihl skončit a já jsem ještě nedostal součástky, za které jsem zaplatil. Pak jsem dostal sdělení z továrny. Objednané součástky se za pár měsíců měly přestat vyrábět a tak se mě ptali, jestli si ještě včas chci doplnit zásobu. Po třech letech handrkování se třemi prodavači jsem toho už měl plné zuby. Když jsem tam ještě jednou telefonoval, tak mi ruply nervy a tomu třetímu prodavači jsem vynadal. Nastalo ticho a pak jsem byl odkázán k řediteli. Ředitel mi řekl, že takové reklamace mají být vyřešené během tří dnů a ne tří let. A najednou se všechno vyřešilo.

Když nám dotyčný (např. ten prodavač) neodpoví spojujícím způsobem, prosí nás svým způsobem o výbojnější způsob. V takovém případě můžeme dotyčnému pomoct, když se vyjádříme důrazněji. Zároveň si ale myslím, že jsem ten problém mohl vyřešit líp. Důležitým krokem by bylo nejprve zpracovat mé zklamání ze špatné dodávky. Jak zpracovat city popisuji zde.

Nebezpečí s ostrými slovy: "Dobrá Pepíčku.", povídá dědeček, "Četl jsem v knihách o výchově dětí, že děti potřebují potvrzení toho, co říkají. Protože jsi řekl, že jsem idiot [ve Švédsku je to bohužel moderní, aby děti na rodiče byly sprosté], tak tvé vyjádření teď potvrdím tím, že ruším zítřejší výlet na pouť." Čeho se Pepíček nechtíc dopustil je, že diagnózou "idiot" zastínil dědečkovy všechny ostatní vlastnosti. Dejme tomu, že se dědeček tu a tam zachová jako idiot. Ovšem je to rozdíl se na jednu stranu chovat jako někdo a na druhou stranu opravdu tím být. Navíc se jedná o subjektivní posudek Pepíčka, ze kterého nemůžeme brát nějaké všeobecné závěry.

10. Zacházej s pravdou zodpovědně
 
John Gray píše ve své knize What you feel you can heal: "POVĚZ VŽDY ABSOLUTNÍ PRAVDU" Souhlasím, že je mnoho situací, ve kterých pravda je nezbytná pro vyřešení nedorozumění. Někdy ale může pravda samotná natropit ještě víc zmatku. V Žebrácké opeře nám Václav Havel předvádí některé příklady. Ještě přesvěd­čivější snad ale bude, když ti popíšu pár skutečných příkladů, ve kterých pravda uškodila.

Možná, že tomu je tak, že John Gray chtěl, abychom vždycky řekli absolutní pravdu, když mluvíme s terapeutem. Bohužel ale i v takových případech mám důvod trochu varovat. Když pacient prosí o pomoc, měl by vzít určitý ohled k pracovnímu prostředí terapeuta. Na takové věci se ve Švédsku dbá. Fakticky, není to tak špatné. Dám raději uznání terapeutovi, který dá najevo, kde je hranice toho, co on zvládne vyslechnout. Jsou totiž terapeuti, kteří trpí tím, že nezvládnou zpracovat všechna ta traumata, o kterých jim pacienti vyprávějí. V takovém případě je vhodné se obrátit na nějakého vyrovnanějšího terapeuta. Nebo se nauč metodu TAB a TFT.

Nebo mínil John Gray, že to je v rodině, co vždy máme mluvit absolutní pravdu? Mnoho lidí používá taková slova, jako Pravda a Světlo, synonymně s Bohem. Vede nás to k myšlence, že čím pravdivější jsme vůči našim rodinným členům, tím šťastnějšími budeme všichni. Zní to přiměřeně, že jo? Jediný háček je v tom, že to předpokládá, že naši blízcí jsou připraveni pravdu vyslechnout. Pravda, stejně jako Světlo, může být nepříjemná, když se míří na citlivé body. Sluneční paprsky mají mnoho blahodárných funkcí, ale když se člověk dívá přímo do slunce, může to během vteřin vést k nenapravitelným škodám na sítnici. Podobně tomu může být i s pravdou. Jsou lidé, kteří následkem pravdy mohou skončit v blázinci.

Když v rodině vládnou dobré vztahy, tak tě podporuji z celého srdce k pravdomluvnosti. Když ale vztahy nefungují, je riziko, že by to mohlo skončit jako s malým Emílkem. Tatínek přišel domů. Vždy před tím si Emílek s tatínkem chtěl hrát. Ale tentokrát ne. I ptá se tatínek:
"Copak se stalo Emílku, že si se mnou nechceš hrát?"
Emílek na to: "Maminka mi to zakázala."
Tatínek, nic netuše, šel za maminkou, aby mu situaci vysvětlila. Když mamince řekl pravdu, kterou se dověděl od Emílka, tak maminka vybouchla vzteky, šla za Emílkem a tak mu nařezala, že se Emílek z toho pěkně dlouhou chvíli třásl strachy. Stálo to opravdu za to, říct mamince pravdu?

Jiné situace, ve kterých nám pravda může způsobit problémy, jsou například, když se mě, jakožto vynálezce, lidé ptají na má výrobní tajemství. Nebo když po člověku, který se naučil meditovat někdo chce, aby prozradil svou mantru. Nebo když učitel předem poví žákům výsledky k písemce. Nebo když kouzelník chce předvést napínavé představení pro děti a řekne jim, v čem jeho triky spočívají. Šel kdysi v televizi seriál, ve kterém kouzelník všechny své triky záměrně prozradil. Slyšel jsem ale, že televizní diváci proti tomuto programu reagovali. Mnoho lidí patrně má z života větší potěšení, když tu a tam je umělecky vyzdoben aspoň některými druhy iluzí.

Zároveň si myslím, že nejde jenom o to, zdali naše okolí je zralé pravdu přijmout. Dokážu si i představit, že mnoho záleží na tom, do jaké míry ten, kdo mluví pravdu, je vyrovnaný sám se sebou. V příkladu s Emílkem se například tatínek mohl pokusit nalézt klid v tom, co mu Emílek pověděl, místo aby to hned šel diskutovat s maminkou.

Jak už řečeno, snaž se vycítit, které potřeby leží za tvými slovy. Jak důležité je dokázat druhým, že máš pravdu? Jak na to, aby lidé opravdu pochopili, co vlastně chceš?

11. Vše není potřeba vyslovit
 
Navazuji na staré čínské přísloví. Sice jsem nečetl od Brada Blantona jeho "Radical Honesty" (česky: Radikální upřimnost), ale čistě všeobecně bych chtěl varovat pro Bradův postoj, za každou cenu ze sebe vychrstnout pravdu. Může to dopadnout stejně nemile, jako když zdravotní expert podává "absolutní pravdu" o potravinách. Někteří lidé z takových přednášek ztratí chuť k jídlu. Pak je trápí si odříkat vše, co je zakázané a nakonec toho zakázaného snědí ještě víc, než kdyby to zakázané nebylo.

Přimlouvám se za vyslovení té části pravdy, pro kterou posluchač je otevřen; tedy takové, která prohloubí náš zážitek sjednocení. Část tohoto umění jedná o způsobu zapakování pravdy. Vrátím se k tomu brzy s příkladem.

Na lži pozor. Platí pro posluchače a ještě víc pro toho, kdo mluví. Kromě toho, že tělesná řeč mluvícího a jeho ostatní vyzařování lež odhalí, ztrácí mluvící část své energie. Tuto energii mu užírá špatné svědomí dohromady s jeho snahami lži v budoucnosti tajit.

Pozor také na vynucování odpovědí. Když si všimnu, že mi někdo nechce odpovědět, nechám mou otázku raději plavat. Stalo se mi kdysi dávno, že jsem někoho donutil mi za každou cenu odpovědět a pak jsem toho litoval. Uvědomil jsem si, že ta odpověd (i když byla zajímavá) v porovnání s nepříjemnými city, které v dotyčném vzbudila, za to nestála.

Když poprosím přítele, aby mi pověděl pravdu, ocením, když přítel raději řekne, že mi nechce odpovědět. Raději to, než vidět tvář plnou slzí nebo slyšet libě znějící lži. Není vyloučené, že by se příteli ulevilo mi říct celou pravdu, ale já mám stejně důvod se těšit aspoň z toho, že přítel vůči mně je čestný. Je příjemné mít kolem sebe lidi, kteří mluví pravdu. Říká se také: Lži mají krátké nohy. Takže pravda je vždycky nakonec nějakým způsobem dohoní.

12. Zabal pravdu pečlivě
 
Pravda může být něco, co pozorujeme (slyšíme, vidíme, hmatáme, ochutnáváme, cítíme). Dejme tomu, že tě ruší pach určité osoby. Probereme si tři příklady na různých úrovních přesnosti pozorování. Myslím, že už předem tušíš, jak osoba bude reagovat, když jí to řekneš takto:

Ty jsi cítit nějak divně. Tady se bere urychlený závěr, že pach jde z této osoby. Zdroj pachu se generalizuje se samotnou osobou. Osobním zájmenem "ty" dostane osoba nálepku "je cítit divně". Myslím, že jenom s pokorným posluchačem toto zabalení pravdy může vést k prohloubení vztahu. Je to příliš nejasná formulace, od které bych tě chtěl odradit.

Cítím od tebe divný pach. Teď už naznačuješ, že jsi subjektivní. To je lepší, protože tím pádem mluvíš absolutní pravdu. I když není dostatečně specifická.

Cítím divný pach, když se přiblížím k tvým vlasům. Teď své pozorování formuluješ přesně. To, co říkáš se nedá diskutovat. Díky tomu se rychleji dostanete ke konstruktivnímu řešení problému. Třeba se ukáže, že to byl nějaký bylinkový šampón, který byl tak cítit.

Mnoho zdaru!


Inspiraci jsem čerpal částečně z konceptu "Non violent communication" od Marshall B. Rosenberg. Rád bych také doporučil knihu "How to win friends & influence people" od Dale Carnegie, ISBN 0-671-64551-X.
Copyright: Jiri Klokocka, Sweden
Kontakt: e-mail
Sepsáno: 2003-08-16
URL: http://privat.bahnhof.se/wb109311/health/vakna/komunikace.htm